Netrpělivě očekávaný a dlouho předem avizovaný trhák letošní sezóny je konečně tu a s ním i naše recenze finální verze hry. Hru Call of Duty (dále jen CoD) jste mohli sami otestovat ve dvou demech anebo si o ní alespoň přečíst naše dojmy zde a zde. Pro ty, kdo tak neudělali a dosud neví, s jakým produktem budou mít v tomto článku čest, zopakuji, že se jedná o nepřímého nástupce série Medal of Honor, tedy bojové hry z prostředí druhé světové války. Znovu připomenu i skutečnost, že jde nazvdory jinému názvu vývojářů v podstatě o tytéž lidi, kteří na MoH: AA pracovali, pouze se po neshodách s Electronic Arts trhli a založili vlastní studio Infinity Ward, se kterým před rokem a půl začali na CoD pracovat. Z tohoto důvodu také CoD vychází pod křídly dostributora Activision namísto dřívějších EA. Dost už ale rekapitulací a pojďme k samotné hře.• Akční pojetí týmové války
Systém, jakým CoD druhou světovou válku představuje, by se dal označit za akční FPS s prvky týmového boje. Jak pojem „akční“, tak i „týmový boj“ jsou vlastně základní charakteristiky, které tvoří základ celé hry a na nějž se pak nabalují další vlastnosti. Akční prvek je patrný od prvních okamžiků, kdy do hry vstoupíte. Poznáte jej podle chování zbraní, absence staminy, účinnosti soupeřových střel a vůbec způsobu, jakým je vše zpracováno.
Tím nechci nijak naznačovat, že je to špatně, to vůbec ne. Jde mi o to ujasnit, jaká hra je a že je tedy určena především pro masový trh. CoD by se z tohoto hlediska v podstatě dalo postavit do protipólu nedávno vyšlé akce/strategie Hidden & Dangerous 2, která naopak představuje odklon k vysoké taktice a pomalému postupu. Obě pojetí mají něco do sebe a o výhodách systému CoD bude řeč v následujících odstavcích.
Jediné, co lze se spoluhráči provádět, je kliknout na ně, čímž je přinutíte k opuštění pozice a popoběhnutí kousek stranou. To ale bohatě stačí k tomu, aby vás pustili na palebnou pozici či uhnuli z cesty a tím je tedy šikovně vyřešen i problém, kdy se počítačem řízení hráči mohou zaplést do cesty a blokovat průchod. Ze zkušenosti musím říct, že jsem podobnou situaci za celou hru nezažil a dokonce mě příjemně překvapily reakce spoluhráčů ovládajících třeba kulometné stojánky - stačilo přistoupit a už vám předali žezlo a sami pokračovali v boji vlastními zbraněmi. Týmová hra tedy nijak komplikovaná, ale příjemná a elegantní.
• Grafika a audio
Pokračujme v příjemném tónu a proberme stručně audiovizuální stránku hry. Původně engine Quake 3 Areny byl takřka kompletně změněn k nepoznání. Oproti hrám jako třeba Retrun to Castle Wolfenstein: Enemy Territory byl engine vyšperkován hlavně o efekty, které vás budou celou hru v podstatě doprovázet. Výsledkem jsou dost pohledně vypadající prostředí, která většinou i celkem svižne běží. Pouze v místech, kde docházelo k větším přestřelkám a tudíž kumulování výbuchů, plamenů a podobných efektů se mi počítač zapotil a plynulost šla do kytek. Těchto situací naštěstí zas tak moc nebylo, nicméně když jsem se do nějaké podobné dostal, bylo zpomalení celkem nepříjemné. Zvuková stránka hry rovněž odpovídá vyšší třídě, což společně s grafikou vytváří atmosféru, která je ve hře opravdu jedinečná a považuji ji za její největší devizu.
• Rozmanitost a spád hry
S CoD vstupujete do války v létě roku 1942 v americkém výcvikovém táboře Toccoa. Tam si osaháte ovládání a činnosti, které budou tvořit náplň celé hry. Absolvování nedlouhého tréninku je povinné a až po něm se vydáte do skutečné bojové vřavy. Ta vás postupně zavede do různých koutů válečných front, kdy nejen změna prostředí, ale především neustálý spád a variabilita misí vás nenechá vydechnout. Celkem na vás čeká šestadvacet misí, v nichž si zahrajete za Američany, Brity a Rusy.
Tím se dostáváme k nejpodstatnějšímu rysu celé hry, tedy nevídané hratelnosti. CoD nemá v podstatě žádná hluchá místa - neustále jste hnáni dopředu, ale zároveň se neustále mění úkoly a s nimi i způsoby boje. Jediné, co tu nenajdete je tichá mise, kde by bylo potřeba se někam tajně vplížit a nevyrušit nepřítele. Tohle schéma neodpovídá hernímu systému, kdy navíc hráči reagují pouze zrakem. Nijak ale nebudete ochuzeni, protože pro nápady autoři nechodili daleko a je jich ve hře spousta.
Od postupného vyhlazení soupeře z mapy přes mise osvobozovací, zběsilé honičky v jeepech či náklaďácích, obsazování strategických pozic a jejich následné bránění atd. atd. Vše se vcelku rychle střídá a prolíná a to je právě ta síla, která vás u hry pořád drží. V podstatě se dá říct, že CoD lze odehrát jedním dechem a ani na chvíli se nebudete nudit. Doporučuji hrát na nejvyšší obtížnost, kdy zažijete pěkně perné chvíle a bude potřeba dávat na své zdraví sakramentsky pozor. Potěšila mě i jakási částečná otevřenost některých lokalit, kdy není potřeba jít jednou vyšlapanou pěšinou.
Vyšší obtížnost doporučuji už z toho důvodu, že hra jako taková není až tak dlouhá a proto delší zastávky v místech, kde jde obzvlášť do tuhého jen uvítáte. Víc už nechci o konkrétních lokacích a typech misí psát, abych vás nepřipravil o překvápko, a dodám tedy jen, že toto překvapení bude více než příjemné. Celkovému hernímu spádu napomáhá i kompas, kde se neustále aktualizuje cíl, k němuž máte namířeno a jenž se co chvíli mění včetně dalších dílčích úkolů, které je třeba plnit.
• Atmosféra Stalingradu
K atmosféře bych chtěl dodat ještě jednu perličku, a tou jsou boje v ulicích Stalingradu a vůbec příprava na ně. Tak, jak dosud bylo synonymem pro nejhlubší zážitek válečné hry vylodění v Normandii, nyní mu už může směle konkurovat Rusko v podání CoD. Tak, jak jste dříve viděli zvracet a močit vyděšené vojáky namačkané v transportních lodích mířících vstříc smrtonosnému pobřeží, tak teď zcela obdobně uvidíte na palubě vratké bárky krčit se k smrti vyděšené ruské mladíky, jimž šovinistický a Stalinovskou demagogií oblblý děžurnyj vyhrožuje zastřelením při sebemenší snaze o sebezáchovu.
Zajímavé je poslechnout si jeho řeč, která působí velmi autenticky a vystihuje ruský způsob boje. Slibované „zbraně a dostatek munice“ se hned na břehu pro každého druhého promění v jediný zásobník podaný fofrem od chlápka z korby gruzoviku. To, že jej nemáte kam zastrčit, není pražádný důvod neběžet kupředu a nebýt tak ničím víc než bezbranným chuchvalcem masa, do kterého se co nevidět zakousne olovo, létající všude okolo.
• Umělá inteligence...
... v CoD je na akční hru velmi dobrá. Hráči třeba reagují na hozený granát do jejich blízkosti a utíkají se před ním schovat. Rovněž oni sami používají granáty proti vám, takže zdaleka neplatí, že kdo vás nevidí, nemůže vás zranit. Ony vůbec výbuchy jsou dost efektní i efektivní a moc pěkně je zpracován šok utrpěný šlupkou ve vaší těsné blízkosti, kdy se celý obraz rozostří, v uších hučí a celý svět se mlhavě houpe.
CoD ale nejsou pouze výbuchy. V demu mi vadilo automatické doplňování vaší party, které hře odebíralo potřebu dbát na své řady a udržovat se vzájemně při životech. Tohle zůstalo i v plné hře, ale na rozdíl od dema v ní nejde jen tak střílet po vlastních (alespoň v obtížnosti, kterou jsem hrál). Sice omylem po někom vypálit můžete, ale pokud se to podezřele opakuje, hra se zastaví a upozorní vás, že takhle tedy ne a vrátí vás na poslední uloženou pozici.
Na adresu AI patří i postřeh, že jsem se za celou hru nesetkal s žádným zákysem v podobě, kdy voják nereaguje na dění, je zaseklý v koutě nebo textuře apod. Pouze jednou při tankové bitvě (zajímavé zpestření) jsem trochu zakufroval, když se zasekl tank, jenž mi dělal doprovod a hra pak na mě pořád křičela, že jedu špatným směrem. Chvíli jsme bloumal okolo, nevěda co si počít, když se zničehonic tanky zase rozjely a pokračovali jsme v pohodě dál. Tohle ale byl jediný zákys v tolik nadupané hře, že je potřeba CoD za zpracování umělé inteligence a ošetření bugů pochválit.
• Absence lékárniček
Dramatickým prvkem, který mě nutil si krýt vlastní zadek, byla absence lékárniček, které jsem rovněž za celou hru nenašel (řeč je o nejvyšší obtížnosti, na ty lehčí ve hře lékárničky jsou). Díky tomu byly mise, kde bylo potřeba udržet pozice proti velké přesile a čekat na příjezd posil, parádním zážitkem. Se staženým zadkem se krčíte někde v koutě a sledujete odpočítavací hodiny, na nichž se každá vteřina úplně neuvěřitelně vleče.
Nepřátelé se celkem šikovně kryjí, často zalehnou ihned poté, co na ně vystřelíte a je v jejich chování znát i jakási variabilita. Někdo po vás začne hned pálit, jiný nejdřív zaujme palebnou pozici, třetí se jde schovat, další hází granát apod. Líbil se mi i průchod dveřmi, který bývá úskalím řady her. Většinou si v takové herní situaci vojáci počínají tak, že zpomalí a pomaloučku procházejí futry, čímž se stanou snadnou kořistí. V CoD se voják s dveřmi moc nepáře, rychle do nich vletí a pokud má po čem, začne pálit.
Co působí trochu komicky jsou animace postav, které při pohybu mapou připomínají loutky anebo králíky, vyhazujíce při chůzi (či spíš pobíhání) v podřepu zadky. Nejedná se o nic, co má na hratelnost jako takovou nějaký vliv, nicméně animátoři dostávají jedno malé mínus. Možná je dojem způsoben i trochu vyšším herním tempem, které tato arkáda pro hru používá.
• Zbraně
Na otázku zbraní u válečných titulů nemá cenu odpovídat seznamem toho, co hra nabízí. Jedná se v podstatě stále o tytéž kousky od pistolí přes pušky či automaty a samozřejmě i granáty. Snad aspoň stojí za poznámku, že zde najdete zbraně z výbavy amerických, britských a ruských vojsk. V CoD je zakomponována i v poslední době populární možnost nepřítele majznout pažbou či drženým granátem, což je i velice účinné a používá to často také soupeř. Velká herní variabilita jde ruku v ruce s rozmanitými zbraněmi, jež vám hra dává v různých misích k dispozici. Nést můžete maximálně dvě primární a mezi nimi snadno přepínat. Nechybí ani možnost sebrat pušky po padlých včetně munice. Zvláštností v případě CoD je absence klávesy pro pomalý pohyb a vaše konstantní tempo se mění pouze tím, zda nesete zbraň u pasu či střílíte skrz její mířidla.
Co mi trochu vadilo a přišlo přitažené za vlasy je znovuvstávání postřelených a jejich návrat do hry, jako by se jim nic nestalo. Velice často se totiž voják, do kterého nasypete hrst kulek, po chvíli zvedne a pokračuje čile v boji, jako by se nechumelilo. Ono se sice nechumelí, ale je to dost matoucí a chvíli trvá, než si na tuto vlastnost zvyknete. Líbilo by se mi, kdyby se toto „zmrtvýchvstání“ vyskytlo sem tam, ale stává se to celkem často a nejsem si jistý, že je to dobře. Přeci jen když schytám pod kůži pár kulek, tak si těžko za pár vteřin vyskočím a s frekvencí šicího stroje začnu mlátit soupeře pažbou nebo znova snipovat.
• Multiplayer
Samozřejmou součásti hry jako je CoD je multiplayer. Najdeme jej v podobě pěti modifikací, z nichž dvě jsou tvořeny všudypřítomným Deathmatchem a jeho týmovou podobou se zcela klasickými pravidly. Speciální mody (mohu-li tak pravidla zbývajících tří variant nazvat) jsou rovněž v podstatě obdobou toho, co už můžete znát z jiných her tohoto zaměření. Retrieval se hraje na časově omezená kola a soupeřící strany tvoří dva týmy. Útočící tým má za úkol získat tajné dokumenty a odnést je do vlastní základny. Podobně jako třeba v Counter-Striku má každý hráč jediný život a tak všichni padlí tráví zbytek kola v limbu.
Zcela jinak se hraje Behind Enemy Lines, kde spolu bojují rovněž dva týmy, ale početně nevyvážené. Tato situace vlastně simuluje operace menší jednotky v linii nepřítele. Tímto ale role týmů končí a každý hráč boduje zcela samostatně. Úkolem členů menšího týmu je individuálně bodovat střílením nepřátel. Motivací soupeřů je dostat někoho z protivníků, čímž se jejich role a tudíž i možnost sbírat body prohodí.
Poslední možností, jak CoD v multiplayeru hrát je Search & Destroy. Zde proti sobě opět nastupují dva týmy v časově omezených kolech, během nichž mají útočníci za úkol zničit jeden z označených cílů v mapě. Stejně jako v Retrievalu má každý pouze jeden život a tak hra může skončit i vystřílením protivníkova týmu. K multiplayeru se sluší doplnit trochu pozměněné chování a účinosti zbraní oproti singlu. Ten je arkádovější, což ale pro potřeby multiplayeru nevyhovovalo a proto autoři sáhli k úpravám vedoucím k trochu větší realitě. Podle mého je to jedině dobře a hra proti živým hráčům se stává více válečnou bojovkou.
další obrázky z této hry naleznete v sekci screenshotů
Moc se mi líbí i možnost vypnout na serveru zobrazování kurzoru, což hráče navíc přímo nutí používat mířidla a nekropit zběsile od pasu. V nastaveních lze hru modifikovat i povolením/zakázáním sniperek a to samé platí i v případě panzerfaustů. Na konto map použitých pro multiplayer stačí zmínit, že se vesměs jedná o lokality, kterými projdete v singlové kampani.
• Závěr
Shrnu-li vše, co jsem o hře napsal, musím dojít k jednoznačnému závěru, že Call of Duty rozhodně stojí za to. Za celou hru jsem až na jednu výjimku nenarazil na žádný problém či vyloženou chybu, což je v případě tak vysokého počtu nepřátel možné považovat za malý zázrak. I když osobně inklinuji k reálnějším podobám stříleček, CoD mě bavilo od začátku do konce. Nemožnost se během mise uzdravit dodala mému účinkování potřebný náboj, který přidal na celkovém zážitku a udržel napětí v každé situaci.
Na úplný závěr recenze jsem pro ty, kdo by si rádi libovolnou misi zahráli na obtížnost Veterán (nejvyšší a bez lékárniček) a nechtějí kvůli tomu CoD v této obtížnosti absolvovat, připravil balík s uloženými pozicemi na začátku každé mise. Nainstalujete je rozbalením archívu do složky Call of duty 2
Call of Duty (2003, recenze) je hrou, která se spolu s datadiskem United Offensive (2004, recenze) nesmazatelně zapsala do herní historie, a to nejen pohádkovou prodejností. Je to zkrátka titul, který přišel na herní trh v pravý čas a milióny hráčů po celém světě to dokázaly ocenit nejen v anketách o nejlepší FPS roku. První díl měl nepopsatelnou atmosféru a hlavně skvělou návykovou hratelnost, díky které jsme mu odpustili i výraznou linearitu a určitou přeskriptovanost. Nyní, po dvou letech, přichází netrpělivě vyhlížené pokračování a je jasné, že ve srovnání s tak úspěšným předchůdcem to rozhodně nemá jednoduché. Zda a čím dokázala dvojka splnit naše očekávání, pojednává první české zhodnocení plné verze.• Desítka misí v trojici kampaní
Call of Duty 2 vás stejně jako předchůdce nechá hrát za tři spojenecké národy během druhé světové války. Ruská, britská a americká kampaň nabízejí dohromady 10 větších tématicky ucelených částí, z nichž každá se skládá typicky ze 2-4 misí tak, jak si je v souvislosti se „starou“ CoD dokážeme představit. V první kampani (1941-1943) jsem prožila drsnou ruskou zimu, během které jsem se společně s vojínem Kozlovem podívala k Moskvě i do napadeného Stalingradu (pochopitelně ale opět trochu jinak než minule).
Druhá kampaň (1942 -1944) mě v roli seržanta Davise zavedla do severní Afriky, konkrétně Egypta a Tunisu. Coby David Welsh jsem si střihla tankové bitvy v poušti a nakonec se – opět v kůži Davise – přesunula k francouzskému Caen. Americká kampaň (1943-1945) začala slavným vyloděním v Normandii (ovšem tentokrát ne na profláklé Omaha Beach z MOH: AA, byť jinak obě scény mají mnoho společného), po kterém jsem se spolu s kapitánem Billem Taylorem dostala dál až do samotného Německa.
Call of Duty 2 vás stejně jako předchůdce nechá hrát za tři spojenecké národy během druhé světové války. Ruská, britská a americká kampaň nabízejí dohromady 10 větších tématicky ucelených částí, z nichž každá se skládá typicky ze 2-4 misí tak, jak si je v souvislosti se „starou“ CoD dokážeme představit. V první kampani (1941-1943) jsem prožila drsnou ruskou zimu, během které jsem se společně s vojínem Kozlovem podívala k Moskvě i do napadeného Stalingradu (pochopitelně ale opět trochu jinak než minule).
Druhá kampaň (1942 -1944) mě v roli seržanta Davise zavedla do severní Afriky, konkrétně Egypta a Tunisu. Coby David Welsh jsem si střihla tankové bitvy v poušti a nakonec se – opět v kůži Davise – přesunula k francouzskému Caen. Americká kampaň (1943-1945) začala slavným vyloděním v Normandii (ovšem tentokrát ne na profláklé Omaha Beach z MOH: AA, byť jinak obě scény mají mnoho společného), po kterém jsem se spolu s kapitánem Billem Taylorem dostala dál až do samotného Německa.
• Chronologické hraní a historická zpestření
Oproti jedničce nemusíte hrát všechny mise za sebou v tom pořadí, jak je autoři připravili, ale lze je vybírat i v časové návaznosti. V praxi to znamená, že se vám se vstupem do příslušného roku války odemkne vše, co je s ním spojené. Ne, že by to snad mělo nějaký velký význam, ale je to určitě milá možnost pro ty, kteří chtějí chladné ruské prostředí
nenásilně prostřídat s horkými africkými písky.
Před každou velkou misí vás navíc čeká také vysílání Military Channelu s dobovými černobílými záznamy. Koho nezajímá, může jej přeskočit, ostatní ještě více naladí na válečnou vlnu. K dokreslení atmosféry během hry (ale i k zamyšlení) je Call of Duty 2 opět protkána množstvím tématicky souvisejících citátů. Jeden moc pěkný pochází z úst Stalina: „Smrt jednoho muže je tragédie, smrt milionu jen pouhá statistika.“
Oproti jedničce nemusíte hrát všechny mise za sebou v tom pořadí, jak je autoři připravili, ale lze je vybírat i v časové návaznosti. V praxi to znamená, že se vám se vstupem do příslušného roku války odemkne vše, co je s ním spojené. Ne, že by to snad mělo nějaký velký význam, ale je to určitě milá možnost pro ty, kteří chtějí chladné ruské prostředí
nenásilně prostřídat s horkými africkými písky.Před každou velkou misí vás navíc čeká také vysílání Military Channelu s dobovými černobílými záznamy. Koho nezajímá, může jej přeskočit, ostatní ještě více naladí na válečnou vlnu. K dokreslení atmosféry během hry (ale i k zamyšlení) je Call of Duty 2 opět protkána množstvím tématicky souvisejících citátů. Jeden moc pěkný pochází z úst Stalina: „Smrt jednoho muže je tragédie, smrt milionu jen pouhá statistika.“
• Volání povinnosti
Co se týče konkrétních úkolů, jedná se prakticky vždy o obecně známé standardní věci. Nakonec, co nového by také vojáci najedou měli ve válce dělat, že. Rozhodně to ale ani v nejmenším neznamená, že by CoD2 byla nudná nebo dokonce nenápaditá. Mapy mají po celou dobu kvalitní design, prostředí je vždy zajímavá a napříč hrou navíc i maximálně odlišné, takže rozhodně nemáte pocit, že byste se stále plácali v tom samém.
Sem tam se navíc setkáte s celkem netradičními nápady. Jako příklad lze jmenovat třeba mapu, na které se skrz město vine nekonečně dlouhé vedení, které musíte na několika určených místech opravit. Je to sice ukázka maximální linearity (prostě jdete „po drátu“ stále vpřed), ale rozhodně originální. Velice pěkné zpestření byl i postup skrz jakési potrubí, ve kterém se dostáváte Němcům nad hlavy, o které je pak můžete pochopitelně i celkem snadno připravit. Jejich odveta ovšem zaručí, že vaše útočiště během pár sekund proděraví jako ementál.
Co se týče konkrétních úkolů, jedná se prakticky vždy o obecně známé standardní věci. Nakonec, co nového by také vojáci najedou měli ve válce dělat, že. Rozhodně to ale ani v nejmenším neznamená, že by CoD2 byla nudná nebo dokonce nenápaditá. Mapy mají po celou dobu kvalitní design, prostředí je vždy zajímavá a napříč hrou navíc i maximálně odlišné, takže rozhodně nemáte pocit, že byste se stále plácali v tom samém.
Sem tam se navíc setkáte s celkem netradičními nápady. Jako příklad lze jmenovat třeba mapu, na které se skrz město vine nekonečně dlouhé vedení, které musíte na několika určených místech opravit. Je to sice ukázka maximální linearity (prostě jdete „po drátu“ stále vpřed), ale rozhodně originální. Velice pěkné zpestření byl i postup skrz jakési potrubí, ve kterém se dostáváte Němcům nad hlavy, o které je pak můžete pochopitelně i celkem snadno připravit. Jejich odveta ovšem zaručí, že vaše útočiště během pár sekund proděraví jako ementál.
Mezi ty opravdu nejtypičtější činnosti, jež budete ve hře vykonávat, ovšem patří hlavně pročišťování budov, likvidace nepřátelských osádek u kanónů, pokládání trhavin či obrana určitého místa. V posledním případě se ještě nepřátelé počítají buď po vlnách a nebo musíte místo ubránit po určitý čas, než dorazí posily. Prostě klasika. Stejně jako v jedničce, ani nyní nebudete v druhé světové válce pochopitelně sami, ale vždy vás bude doprovázet ještě skupinka věrných, ale neovladatelných kolegů. I přesto se vám však jejich pohotové asistence nebo alespoň komentáře mohou v mnoha případech opravdu hodit.
• Mise s vozidly
Pokud jste netrpělivě čekali, zda se ve hře objeví i lahůdky jako tanky a „bláznivé jízdy“, rozhodně nemusíte mít obavy. Obojí ve hře pochopitelně opět je a zbytek misí, ve kterých musíte „po svých“, to skvěle doplňuje. Do plně ovladatelného tanku tentokrát zasednete během britské kampaně v severní Africe, kde si na vlastní kůži vyzkoušíte pouštní tankové bitvy. Dramatická projížďka v obrněném voze vás zase čeká v ulicích města Toujane. Kolega řídí, vy střílíte a oba se snažíte, co nejrychleji dostat ze zuřícího pekla pryč. Trochu mě mrzí, že právě tank byl jediným ovladatelným vozidlem v celé hře. Možnost aktivně řídit třeba jen obyčejné auto či nákladní vůz by zde rozhodně potěšila a celkově hru ještě více zpestřila. Klidně by pro tento případ stačilo opět jen obyčejné zjednodušené ovládání jako u tanku.
Pokud jste netrpělivě čekali, zda se ve hře objeví i lahůdky jako tanky a „bláznivé jízdy“, rozhodně nemusíte mít obavy. Obojí ve hře pochopitelně opět je a zbytek misí, ve kterých musíte „po svých“, to skvěle doplňuje. Do plně ovladatelného tanku tentokrát zasednete během britské kampaně v severní Africe, kde si na vlastní kůži vyzkoušíte pouštní tankové bitvy. Dramatická projížďka v obrněném voze vás zase čeká v ulicích města Toujane. Kolega řídí, vy střílíte a oba se snažíte, co nejrychleji dostat ze zuřícího pekla pryč. Trochu mě mrzí, že právě tank byl jediným ovladatelným vozidlem v celé hře. Možnost aktivně řídit třeba jen obyčejné auto či nákladní vůz by zde rozhodně potěšila a celkově hru ještě více zpestřila. Klidně by pro tento případ stačilo opět jen obyčejné zjednodušené ovládání jako u tanku.• Nějaké změny v hratelnosti?
Call of Duty 2 je hra, která vás svoji intenzitou skoro nenechá vydechnout. Přesuny na dlouhé vzdálenosti, během kterých se nic neděje, nebo pracné vymýšlení bojové taktiky k tomuto titulu prostě nepatří a koneckonců ani nikdy nepatřily. Hned od začátku hra nasadí svižné tempo a až do finiše z něj už nesleví. Dokonce ani obvykle otravný úvodní tutoriál zde neprobíhá nikterak zdlouhavě a trénink plynule přejde v „opravdový“ boj, jehož tempo a atmosféra si vás jistě dokáží rychle získat.
Na rovinu ovšem musím říct, že v porovnání s jedničkou je dvojka stále stejnou hrou. Ano, jisté dílčí změny (třeba obecně větší mapy, méně skriptovaná a agresivnější AI) by se tu našly, ale typově jde prostě stále o to samé. Nakonec, žádné velké změny jsme ani nečekali a proč by se také mělo měnit něco, co se líbí tak, jak to je. Pokud vám tedy jednička sedla, určitě vás bude bavit i dvojka a naopak - jestliže jste měli k prvnímu dílu větší výhrady, patrně přetrvají i nyní.
Call of Duty 2 je hra, která vás svoji intenzitou skoro nenechá vydechnout. Přesuny na dlouhé vzdálenosti, během kterých se nic neděje, nebo pracné vymýšlení bojové taktiky k tomuto titulu prostě nepatří a koneckonců ani nikdy nepatřily. Hned od začátku hra nasadí svižné tempo a až do finiše z něj už nesleví. Dokonce ani obvykle otravný úvodní tutoriál zde neprobíhá nikterak zdlouhavě a trénink plynule přejde v „opravdový“ boj, jehož tempo a atmosféra si vás jistě dokáží rychle získat.
Na rovinu ovšem musím říct, že v porovnání s jedničkou je dvojka stále stejnou hrou. Ano, jisté dílčí změny (třeba obecně větší mapy, méně skriptovaná a agresivnější AI) by se tu našly, ale typově jde prostě stále o to samé. Nakonec, žádné velké změny jsme ani nečekali a proč by se také mělo měnit něco, co se líbí tak, jak to je. Pokud vám tedy jednička sedla, určitě vás bude bavit i dvojka a naopak - jestliže jste měli k prvnímu dílu větší výhrady, patrně přetrvají i nyní.
• Linearita vs. atmosféra
Linearita a jistá míra repetetivnosti při opětovném procházení je tady daní za téměř až „filmový“ zážitek a neuvěřitelnou atmosféru, kterou třeba já osobně zaplatím celkem ráda. Většinou totiž ona linearita či omezenost na mapách není vyloženě do očí bijící, ačkoliv při určitém prozkoumání terénu (na které stejně nebývá moc času), zjistíte, že zas tak velký výběr, kudy a jak postupovat, opravdu není.
Dokonce i při dobývání něčeho tak přirozeně neomezeného, jako je mírně zalesněný kopec, nemáte v určitých místech prakticky žádnou volnost. Z jedné strany vám brání ostnatý drát a z druhé minové pole. Je ale fakt, že když kolem vás běží desítky dalších vojáků, neustále někdo křičí, střílí se, nebo něco bouchá a vy jste prostě hnáni vpřed, nemusíte si žádnou sevřenost vůbec uvědomit a naopak si připadáte jako uprostřed nekonečného a opravdu dramatického válečného chaosu. Poměrně dobrou iluzi svobody / nelinearity ale poskytují mise, ve kterých dostanete najednou více úkolů a je vyloženě na vás, v jakém pořadí se do nich pustíte. Takové levely se většinou odehrávají v městském prostředí, a vy se v nich rozhodujete, kterou budovu vyčistíte nejdřív a kterou později.
Linearita a jistá míra repetetivnosti při opětovném procházení je tady daní za téměř až „filmový“ zážitek a neuvěřitelnou atmosféru, kterou třeba já osobně zaplatím celkem ráda. Většinou totiž ona linearita či omezenost na mapách není vyloženě do očí bijící, ačkoliv při určitém prozkoumání terénu (na které stejně nebývá moc času), zjistíte, že zas tak velký výběr, kudy a jak postupovat, opravdu není.
Dokonce i při dobývání něčeho tak přirozeně neomezeného, jako je mírně zalesněný kopec, nemáte v určitých místech prakticky žádnou volnost. Z jedné strany vám brání ostnatý drát a z druhé minové pole. Je ale fakt, že když kolem vás běží desítky dalších vojáků, neustále někdo křičí, střílí se, nebo něco bouchá a vy jste prostě hnáni vpřed, nemusíte si žádnou sevřenost vůbec uvědomit a naopak si připadáte jako uprostřed nekonečného a opravdu dramatického válečného chaosu. Poměrně dobrou iluzi svobody / nelinearity ale poskytují mise, ve kterých dostanete najednou více úkolů a je vyloženě na vás, v jakém pořadí se do nich pustíte. Takové levely se většinou odehrávají v městském prostředí, a vy se v nich rozhodujete, kterou budovu vyčistíte nejdřív a kterou později.• Zbrojní arzenál
V Call of Duty 2 dostanete do každé mise dvě zbraně a po čtyřech kouscích od obou typů granátů (viz dále). Přímo před akcí tedy nelze nic vybírat, ale během jejího průběhu můžete pochopitelně sbírat zbraně po padlých. V každé kampani si tak omakáte kousky, typické pro danou armádu a období, které zde asi není třeba zdlouhavě vyjmenovávat (už jsme to navíc udělali v dojmech z dema). Kromě vlastní výbavy mnohokrát využijete i opodál „nenápadně“ postavený kulomet MG42 a nebo budete hledat pancéřovou pěst proti tankům.
Jako příjemné zpestření působí také mise, navržené tak, abyste využili (resp. museli využít) odstřelovací pušku – například při likvidaci obsluh u minometů z vršku sila. V praxi zužitkujete též dalekohled, a to hlavně v částí, kdy přes něj budete označovat nepřátelské cíle pro další útok.
V Call of Duty 2 dostanete do každé mise dvě zbraně a po čtyřech kouscích od obou typů granátů (viz dále). Přímo před akcí tedy nelze nic vybírat, ale během jejího průběhu můžete pochopitelně sbírat zbraně po padlých. V každé kampani si tak omakáte kousky, typické pro danou armádu a období, které zde asi není třeba zdlouhavě vyjmenovávat (už jsme to navíc udělali v dojmech z dema). Kromě vlastní výbavy mnohokrát využijete i opodál „nenápadně“ postavený kulomet MG42 a nebo budete hledat pancéřovou pěst proti tankům.
Jako příjemné zpestření působí také mise, navržené tak, abyste využili (resp. museli využít) odstřelovací pušku – například při likvidaci obsluh u minometů z vršku sila. V praxi zužitkujete též dalekohled, a to hlavně v částí, kdy přes něj budete označovat nepřátelské cíle pro další útok.
• Tříštivé a kouřové granáty
Nedílnou součástí hry jsou také granáty, o kterých stojí za to povědět si víc. Pokud po vás nepřítel hodí tříštivý granát, upozorní vás na tuto skutečnost indikátor se směrovkou (a také většinou hlasitý komentář/řev vašich kolegů). Tato vychytávka má určitě své opodstatnění, protože některé přestřelky jsou tak zběsilé, že si v nich příletu nezvaného dárečku nemusíte absolutně všimnout.
Novinkou ve dvojce jsou ovšem granáty kouřové a rozhodně nejde jen o další položku na seznamu, kterou stejně vůbec nevyužijete, jak to někdy bývá. Kouřové granáty jsou v některých částech hry téměř nutností. Obzvlášť máte-li překonat určité otevřené prostranství, na jehož konci vás čeká německý kamarád za kulometem. Kouřový granát během pár sekund vytvoří opravdu hustý závoj, který vás dokonale skryje, a na jehož konci se obvykle střetnete s nepřáteli až tváří v tvář. "Kouřáky" ovšem nevyužíváte jen vy, ale celkem aktivně i Němci, takže poznáte i to, jak vypadá ono „vynoření z kouřového oparu“ z druhé strany.• Bez ukazatele zdraví
Jednou z viditelných změn oproti jedničce je absence health meteru, a tedy i lékárniček. O novém systému „počítání“ zdraví jsme už psali v dojmech z dema, ale pro jistotu jej zde ještě zopakuji. Princip je jednoduchý - když se octnete pod palbou, začnou vám okraje obrazovky červenat, což pro vás znamená, že se musíte co nejrychleji dostat do bezpečí. Pokud v relativně krátkém časovém sledu dostanete více ran, jednoduše umíráte. Jestliže se ovšem dokážete rychle schovat/utéct/zabít útočícího protivníka atd., vše se dostane opět do normálu a nikde není zapamatováno, kolik jste už kulek schytali.
Tento nový systém pochopitelně hru v mnoha ohledech zjednodušuje a dá se tedy říct, že je prakticky jedno, kolik ran dostanete celkem, pokud nenásledují hned za sebou. Každý musí sám zvážit, na kolik mu tento systém vyhovuje nebo ne. Mně osobně přijde, že takovéto počítání je v souladu s celkovým rychlým a arkádově laděným stylem hry a nemám příliš důvodů si na něj stěžovat. Názory se ovšem mohou různit.
Obecně se sice dá říct, že Call of Duty 2 není těžká hra, ale záleží pochopitelně na zvolené obtížnosti. Pokud budete hru procházet na Regular, patrně nebudete mít nikde žádné větší problémy a vše půjde jako po másle dobrých zhruba 10-12 hodin. Za podobnou dobu se dala dohrát i jednička, takže v ohledu na délku jsou si obě hry plus minus rovné. CoD2 ovšem nově používá systém automatického ukládání pozic, které mimochodem ukládá opravdu extrémně často, takže i pokud by se vám podařilo někde opakovaně zemřít, budete opakovaně procházet jen malinký kousek.
• Agresivní nepřátelé
Umělá inteligence je v Call of Duty 2 velmi solidní, i když s Far Cry nebo FEAR bych hru nesrovnávala (vzhledem k rozdílné povaze bojů by to navíc šlo i docela těžko). Oproti CoD jedničce mám z AI pocit mnohem větší dynamičnosti a rozhodně se v souvislosti s nepřáteli nedočkáte takového množství skriptů. Němci po vás půjdou mnohem důsledněji, a to všemi dostupnými způsoby, včetně spršek granátů či úderů pažbou při boji nablízko. Pokud je dostanete na zem, klidně se ještě opřou o (to nekrvácející) rameno a z posledních sil vám uštědří několik ran ze záložní pistole. Jednoduše řečeno, AI je ve dvojce opravdu výrazně agresivní, i když v některých situacích je skutečnou výhodou nepřátel hlavně jejich větší počet, počáteční rozmístění a těžké zbraně. Upřímně ale musím říct, že mnohem víc než chování mi tentokrát na protivnících vadilo, že vypadají skoro všichni stejně.
• Nová grafika, ale skromná fyzika
Call of Duty 2, který využívá spoustu moderních grafických technologií, představuje špičku žánru a vypadá za běhu (a koneckonců i na screenshotech) opravdu moc pěkně. Stárnoucí Q3A engine z prvního dílu byl vyměněn za zbrusu nový engine přímo od Infinity Ward a hře to rozhodně jen prospělo. Prostředí i modely postav jsou přesvědčivě detailní a proti zpracování explozí, kouře, deště či dalších efektů rovněž nelze mít výhrad. Místo dalšího zdlouhavého povídání o grafice či vlastnostech enginu, které by teď mohlo následovat, vám raději časem nabídneme nějaká gameplay videa vlastní výroby.
Jediná věc, která mně přece jen trochu kazila herní zážitek, je poměrně velká netečnost prostředí, pokud ovšem nejde vyloženě o skript. Na podobné „výmysly“ jako je výrazná interaktivita prostředí nejsme u žánru WW2 stříleček až tak zvyklí, hře by ale trochu té fyziky z Painkillera / Serious Sama 2 / FEARu apod. určitě prospělo. Musíte se tedy spokojit jen s vybranými rozstřelitelnými bednami nebo explozivními sudy s benzínem.
• Zvukové podkreslení bitvy
Zvuková kulisa je i tentokrát skvělá. Upřímně sice přiznávám, že nedokážu posoudit, jestli každá zbraň ve hře zní stejně jako ve skutečnosti (znalci se mohou vyjádřit ve fóru), ale celková iluze, kterou hra vytváří, mi přijde doslova strhující. Ve zvucích kolem vás se mísí křik a komentáře vašich kolegů, nepřátel, střelba i výbuchy. Dabing jednotlivých národností je zvládnut na jedničku a v pravý čas – většinou na konci po těžkém boji – se začne s okolním ruchem prolínat i doprovodná hudba. Jako finální tečku pak ještě někdo vyřkne něco vítězně dramatického. Sem tam to působí až trochu pateticky, ale celkově k zvukům, dabingu či hudbě nemám a ani nemohu mít žádné výhrady.
• Hardwarová náročnost
Minimální systémové požadavky pro hru zní 1,4 GHz procesor, 256 MB RAM (512 doporučeno) a 64 MB grafická karta (100% DirectX 9.0c kompatibilní), což je na dnešní dobu rozhodně velmi rozumné (seznam podporovaných karet najdete v tabulce zde). Plusem pro majitele starších sestav je fakt, že mohou hrát i v režimu DirectX 7. Ošidí se tak o celou řadu skvělých efektů, ale zahrají si. Na mé sestavě Athlon 2800+, 1 GB RAM a GeForce 6800 Ultra běžela hra v rozlišení 1024x768 s 4xAA a tímto nastavením ve většině situací celkem plynule (35-45 fps), jen s velmi řídkým trháním v určitých předimenzovanějších částech hry.
Umělá inteligence je v Call of Duty 2 velmi solidní, i když s Far Cry nebo FEAR bych hru nesrovnávala (vzhledem k rozdílné povaze bojů by to navíc šlo i docela těžko). Oproti CoD jedničce mám z AI pocit mnohem větší dynamičnosti a rozhodně se v souvislosti s nepřáteli nedočkáte takového množství skriptů. Němci po vás půjdou mnohem důsledněji, a to všemi dostupnými způsoby, včetně spršek granátů či úderů pažbou při boji nablízko. Pokud je dostanete na zem, klidně se ještě opřou o (to nekrvácející) rameno a z posledních sil vám uštědří několik ran ze záložní pistole. Jednoduše řečeno, AI je ve dvojce opravdu výrazně agresivní, i když v některých situacích je skutečnou výhodou nepřátel hlavně jejich větší počet, počáteční rozmístění a těžké zbraně. Upřímně ale musím říct, že mnohem víc než chování mi tentokrát na protivnících vadilo, že vypadají skoro všichni stejně.
• Nová grafika, ale skromná fyzika
Call of Duty 2, který využívá spoustu moderních grafických technologií, představuje špičku žánru a vypadá za běhu (a koneckonců i na screenshotech) opravdu moc pěkně. Stárnoucí Q3A engine z prvního dílu byl vyměněn za zbrusu nový engine přímo od Infinity Ward a hře to rozhodně jen prospělo. Prostředí i modely postav jsou přesvědčivě detailní a proti zpracování explozí, kouře, deště či dalších efektů rovněž nelze mít výhrad. Místo dalšího zdlouhavého povídání o grafice či vlastnostech enginu, které by teď mohlo následovat, vám raději časem nabídneme nějaká gameplay videa vlastní výroby.Jediná věc, která mně přece jen trochu kazila herní zážitek, je poměrně velká netečnost prostředí, pokud ovšem nejde vyloženě o skript. Na podobné „výmysly“ jako je výrazná interaktivita prostředí nejsme u žánru WW2 stříleček až tak zvyklí, hře by ale trochu té fyziky z Painkillera / Serious Sama 2 / FEARu apod. určitě prospělo. Musíte se tedy spokojit jen s vybranými rozstřelitelnými bednami nebo explozivními sudy s benzínem.
• Zvukové podkreslení bitvy
Zvuková kulisa je i tentokrát skvělá. Upřímně sice přiznávám, že nedokážu posoudit, jestli každá zbraň ve hře zní stejně jako ve skutečnosti (znalci se mohou vyjádřit ve fóru), ale celková iluze, kterou hra vytváří, mi přijde doslova strhující. Ve zvucích kolem vás se mísí křik a komentáře vašich kolegů, nepřátel, střelba i výbuchy. Dabing jednotlivých národností je zvládnut na jedničku a v pravý čas – většinou na konci po těžkém boji – se začne s okolním ruchem prolínat i doprovodná hudba. Jako finální tečku pak ještě někdo vyřkne něco vítězně dramatického. Sem tam to působí až trochu pateticky, ale celkově k zvukům, dabingu či hudbě nemám a ani nemohu mít žádné výhrady.• Hardwarová náročnost
Minimální systémové požadavky pro hru zní 1,4 GHz procesor, 256 MB RAM (512 doporučeno) a 64 MB grafická karta (100% DirectX 9.0c kompatibilní), což je na dnešní dobu rozhodně velmi rozumné (seznam podporovaných karet najdete v tabulce zde). Plusem pro majitele starších sestav je fakt, že mohou hrát i v režimu DirectX 7. Ošidí se tak o celou řadu skvělých efektů, ale zahrají si. Na mé sestavě Athlon 2800+, 1 GB RAM a GeForce 6800 Ultra běžela hra v rozlišení 1024x768 s 4xAA a tímto nastavením ve většině situací celkem plynule (35-45 fps), jen s velmi řídkým trháním v určitých předimenzovanějších částech hry.
další obrázky z této hry najdete v naší sekci screenshotů
• Novinky v multiplayeru
Multiplayer se stal nedílnou součástí prvního dílu a nechybí pochopitelně ani nyní. Celkem si můžete ve více lidech (maximum 32) zahrát na 13ti mapách, z čehož tři jsou remaky z prvního dílu. Připravena je přitom pětice následujících módů: Deathmatch, Team Deathmatch, Capture the Flag, Search and Destroy a Headquarters, o kterém si povíme víc. Jednoduše řečeno v něm jde o obsazování a držení určených kontrolních bodů. V momentě kdy své HQ umístíte na danou pozici, se začnou vašemu týmu přičítat body - za každou sekundu jeden. Zároveň se ale v této situaci (kdy je vaše HQ aktivní) nemohou mrtví členové vašeho týmu respawnovat. Pro druhou stranu ovšem tato omezení neplatí, čímž vzrůstají její postupné šance na vlastní obsazení daného místa, a tak dále.
• Kandidát na hru roku
Call of Duty 2 mne opravdu bavila, a to je nakonec nejdůležitější. Některé hry mají prostě dar chytnout, a tahle mezi ně určitě patří, stejně jako předchůdce. Je jasné, že se najdou i hráči, kterým se bude zdát CoD2 příliš jednoduchá, arkádová, přímočará a nebo bez větších taktických výzev, ale vývojáři se zkrátka nikdy nemohou zavděčit všem a recenzent už vůbec ne. Pokud jste tedy z předchozích řádků usoudili, že tahle věc stojí za hřích, přeji vám příjemnou herní zábavu. Call of duty 3
| Call of Duty 3 (X360) |
 |
|
• Druhá světová po stopětapadesáté Hra znovu oprášila bojiště druhé světové války a nabízí vám 14 misí točících se kolem operace Normandy Breakout. Skutečná operace se odehrávala v červnu až srpnu roku 1944 a jejím cílem bylo osvobození francouzského metropole - Paříže. Bojů se zúčastnily pěší a výsadkové jednotky Spojených států, Velké Británie, Kanady a obrněná divize Polské armády. Tohoto scénáře se snaží držet i hra, dokonce se pokouší o jakousi vzájemnou provázanost mezi hrdiny všech zúčastněných stran. Našince trochu zamrzí, že červenobílé vlajce chybí modrý klín, ale vzhledem k naší spíše symbolické účasti v bojích druhé světové války se nelze čemu divit. Tím se rozhodně nechci dotknout českých a slovenských válečných hrdinů, ale přeci jen se o Československu a druhé světové válce mluví převážně v souvislosti s Mnichovem a v tom lepším případě i o našich letcích v britském Královském letectvu. oficiální obrázky z X360/PS3 verze Filmečky jsou docela na úrovni, obzvláště mnohé animace se velmi povedly, ale u scénáře v zázraky nedoufejte. Občas něčím dokáže zaujmout, ale jinak nepřekračuje běžný rámec podobných her. Ostatně kdo čeká od střílečky nějaký zvláště rafinovaný příběh, ten musí umřít na akutní nedostatek her. • Pořádný kus práce skriptéra Úkoly jednotlivých misí jsou poměrně variabilní. Od klasických přesunů z bodu A do bodu B, přes dobytí a následnou obranu určené kóty, záchranu rukojmích, sabotáže, až po používání vozidel, tanků a minometů. Díky tomuto schématu se hře dlouhou dobu daří uniknout z pasti nudy a stereotypu. Pokazí se to až v poslední třetině, kdy jakoby designérům došli nápady, ale tohle je do jisté míry otázkou vašeho vkusu. Pokud hoříte nedočkavostí postřílet pár stovek fašistů, nemáte se čeho bát. Znovu na vás čeká frenetická bitevní vřava, tentokrát ještě divočejší a rozlehlejší, než kdykoliv předtím. Na bojištích se pohybuje několik desítek postav a synchronizovat jejich vzájemný pohyb do nějaké smysluplné scény vyžaduje pořádný kus práce skriptéra. Vše je, jako obvykle, stavěno na jedno velké divadelní představení jen pro vaše oči. Tyto hry se také označují slovním spojením „Hollywood style“ a to mnohé vysvětluje. Bohužel, tvůrci si občas vzali větší sousto, než byli schopni zvládnout a často si všimnete nedostatků ve skriptu, což je očividnou daní, kterou si vybrala monumentálnost některých scén. • Vše při starém I ostatní principy zůstaly ve své podstatě zachovány. Systém zdraví opět funguje na principu výstražného znamení, které vám zrudnutím okrajů obrazovky signalizuje akutní nebezpečí smrti. Pár vteřin relativního klidu z vás zase udělá vitálního chlapíka, který se může bez obav vrhnout do lítých bojů. Na konzolích také fungoval sympaticky řešený automatický systém míření – nejedná se o nic dramatického, pouze mírné domíření při stisku levého triggeru, kterým přikládáte k líci zbraň. Ten zůstal i zde a pomáhá trochu eliminovat nevýhodu gamepadu v takhle rychlé hře. Ovládání se také nezměnilo - vše je intuitivní a bezproblémové. FPS akce si svůj průmyslový standard na konzolích vytvořily před pěti lety s příchodem Halo, takže jste okamžitě v obraze. Pohyb, míření, střelba, používání předmětů, házení granátů … Apropó, když už jsme u toho házení granátů, můžete je nepříteli vracet zpátky, což dělají i AI vojáci, takže mnohdy dochází k opravdu divokým situacím, kdy se na jednom místě ocitne spousta granátů. Prostě intenzivní akce od začátku až do konce. Vývojáři nezapomněli ani na vozidla a tanky, kterých si do sytosti užijete. Překvapila mě velmi slušná fyzika džípu, se kterým si parádně zajezdíte po francouzském venkově. Auto reaguje na vaše podněty přirozeně a tak, jak asi očekáváte. Nemusíte se bát ani kaskadérských kousků - kupodivu to fyzikální engine všechno ustál. • Novinky třetího dílu • Grafické zpracování
Je mi však záhadou, proč skutečný vzhled trojky vypadá v mnoha fázích hůře než díl předcházející? Nejde jen o grafiku, ale i o nejrůznější chybky, ke kterým se ještě dostaneme. Nebo framerate – ten sice běží 60 fps, ale slovíčko konstantní bych se zdráhal použít. K poklesu fps dochází a rozhodně to není jev náhodný, ale spíše pravidelný. Asi bychom mohli tento problém svést na velké množství vojáků, ale vzhledem k tomu, jak rychle mizí jejich mrtvoly z bojiště, se zdráhám tohle vysvětlení přijmout. Druhým důvodem mého pocitu z grafiky je Gears of War. V očích lidí, kteří ho už ochutnali, bude CoD3 vypadat jako chudý příbuzný. Spokojme se proto s konstatováním, že hra vás v žádném případě neurazí, některé lokace možná i překvapí, ale to je asi tak vše, co můžete čekat. Žádné výkřiky nadšení a údivu se asi konat nebudou. Pokud bych měl závěrem této kapitoly něco vyzdvihnout, pak to budou nádherné kouřové clony a parádní exploze. Ty byly perfektní již v předcházejícím dílu, ale teď zaznamenaly další pokrok. Zejména při pohybu v hustém kouři si všimnete rozmazaných obrysů okolí a objektů poblíž vás, což vypadá velmi přesvědčivě a realisticky. K realitě velkou měrou přispívá i nový depth of field blur efekt. Při míření se vám podle vzdálenosti rozmazává pozadí, takže se soustředíte jen na svůj cíl. Tohle se opravdu povedlo! • Závady, chyby a nedostatky Bohužel, průvodním jevem této hry je přítomnost značného množství chyb, které vám budou kazit dojem z hraní. Většina potíží je naštěstí kosmetického rázu, ale najde se i pár situací, které vám zkomplikují, ne-li přímo znemožní dokončení mise. Mezi ty menší problémy patří mizení a opětovné objevování se objektů, zejména vojáků. Čas od času si všimnete, že před vámi zmizí voják a znovu se zase vykreslí. Podobně občas bliknou i objekty v pozadí nebo particle efekty. Další drobností je do očí bijící skript ve smyslu příliš opožděného nástupu vojáků na scénu. Kupříkladu vejdete do místnosti a uvidíte okno, ve kterém se náhle objeví vojáci a slezou dolů. Pokud by se vývojáři namáhali udělat animaci jen nepatrně delší, bylo by všechno v pořádku. Takhle, vinou špatného načasování, vidíte do útrob skriptovacího jazyka a to nepochybě kazí zážitek z probíhající bitvy. Mezi vážnější závady počítám špatně ošetřené kolize. Měl jsem pocit, jako bych se vrátil o pět let zpátky, protože takové množství záseků postav o objekty jsem už dlouho neviděl. Skutečně jsem se domníval, že je to věcí minulosti a dnešní programátoři mají vymyšlené efektivní metody, jak podobným problémům předcházet. Jak vidět, někteří už to zvládnuli, jiní ještě ne. Detailem je pak s tím související prolínaní objektů nebo zablokování volné cesty jiným vojákem. Když stojíte na malém prostoru a jediný únikový východ zatarasí tupá AI postavička, nejradši byste něco rozmlátili. AI se totiž také moc nepovedla. Plní jen role herců kolem vás a překvapeni budete spíše v okamžiku, pokud si všimnete náznaku inteligentního chování. Jinak se připravte na situace, kdy se vojáci naprosto nesmyslně vystavují nepřátelské palbě, nabíhají do nejnebezpečnějších míst, nevidí protivníka atd. Znovu v ostrém kontrastu s Gears of War, jehož AI je ve srovnání s touhle geniální. Tvůrci pozapomněli na fakt, že podobné principy byly dostačující možná někdy před pěti lety, ale dnes už je čistý skript překonanou záležitostí, zvláště v případech, jako je tento - kdy není vše úplně bezvadné. Drobné zlepšení AI jsem však zaznamenal a tím je reakce na granát. Dodnes si vzpomínám na až směšné působící chování vojáků ve druhém dílu, kdy se ozval křik „Grenade!“ a další voják pravidelně utíkal na místo jeho dopadu, aby pak po výbuchu předvedl okázalý let vzduchem. Tentokrát se už vojáci snaží raději krýt, nebo, pokud jsou dostatečně blízko, zvednou granát a vrátí ho adresátovi. Během hry pak kvůli chybám nastaly ještě kritičtější situace. Dvakrát jsem se zaseknul o nějaký objekt a nemohl jsem se pohnout z místa. Pomohl až restart, což znamenalo vrátit se k poslednímu checkpointu. Těch je o něco méně, než tomu bylo v minulosti, ale stále dostatečné množství, aby se nedostavil pocit frustrace zejména ve vyšších obtížnostech. Jednou se pak zhroutila celá mise, protože se neobjevil tank, který měl prorazit zeď a otevřít tak cestu pro útočící vojáky. I tentokrát situaci zachraňoval restart. • Multiplayer Nejvíce změn doznal multiplayer, který z mého pohledu napravuje lehce pošramocenou reputaci Call of Duty 3. Dvojka patří mezi jednu z nejhranějších her na Xbox Live. Její nevýhodou ovšem bylo, že o plnohodnotném multiplayeru prostě nešlo mluvit. Už jen počet osmi hráčů vám dá jakousi představu o limitu online bitev (System Link umožňuje až šestnáct hráčů). Třetí díl přichází se čtyřmi hráči ve split-screenu, ale System Link a Xbox Live nabízí 24 hráčů. Jistě, nejedná se o žádný rekord, ale každé vylepšení u tak populární hry potěší. K dispozici je devět různorodých map ve standardních módech Deathmatch, Team Battle, Capture the Flag, Headquarters a další. Tvůrci samozřejmě slibují brzký přírůstek nových (placených) map na Marketplace podobně, jako byla postupně rozšiřována základní nabídka Call of Duty 2. Hra teď více připomíná multiplayer z Battlefieldu, protože máte na výběr ze sedmi různých profesí, z nichž bych zdůraznil zejména medika a zbrojního seržanta, který zásobuje ostatní municí. Právě za léčení spoluhráčů a doplňování chybějící munice získáte speciální Achievement bodování, které jinou cestou nedostanete. Dále nechybí standardní voják, protitankový nebo průzkumník, který přivolává dělostřeleckou podporu. Ve hře jsou k dispozici i vozidla, tanky nebo motocykly se sajdkárou a to multiplayeru dodává mnohem zajímavější, dynamičtější ráz. S motorkami a džípy dokonce můžete skákat přes trhliny v zemi, takže o humorné situace není nouze. Vynásobte si to trojnásobným množstvím hráčů a očekávejte stejně tak velký přírůstek zábavy. Navíc, grafika i design multiplayerových map jsou skutečně na úrovni a tentokrát v naprosto bezproblémovém frameratu. Předpokládám tedy, že v žebříčcích multiplayerových králů se brzy udají zásadní změny.    další obrázky z této hry si prohlédněte v galerii Internetem také proběhla zpráva o potížích mnoha hráčů s připojováním se do online hry na Xbox Live. Osobně jsem popisované problémy neměl, ale postižených asi bude celá řada. V krátké historii si neuvědomuji hru, která by měla podobně vážné problémy s online hraním. Jistě, byly tu nějaké nesrovnalosti s ukládáním pozic ve hře Dead or Alive 4 nebo několika updaty pro Oblivion, ale samotná služba Xbox Live je bezchybná včetně výborné podpory vývojářů od Microsoftu. Potíže s připojováním hráčů do hry tak znovu ukazují na uspěchaný vývoj Call of Duty 3 nebo nepříliš kvalitní práci betatesterů. • Shrnutí I přes fůru zmíněných nedostatků je Call of Duty 3 povedenou hrou, jejíž hodnocení nesráží ani tak průměrná grafika, jako ty hloupé chyby. Těch je opravdu hodně a proto se divím vydavateli, že nedal tvůrcům více času k práci a odvážil se jít do přímého souboje s Gears of War. S tak chatrným zdravím tuhle bitvu vyhrát nemohou. Activision však asi spoléhá na obrovský úspěch druhého dílu a doufá, že trocha lesku ulpí i na tomto pokračování. To se dozajista stane, s přimhouřením obou očí budete s novým Call of Duty spokojeni, ale snad nám tahle série nesklouzne k lacinému a opakovanému fušerství, které předvádí jedna nejmenovaná společnost. Třetí díl totiž působí spíše jako datadisk než plnohodnotné pokračování.  Vyzdvihnul bych dále úvod hry, který mě opravdu hodně bavil. Škoda stereotypu, do kterého vše později upadne, i když se o záchranu herní náplně snaží ještě mise s tanky. Mně už to opravdu nestačilo, ale naprosto nevylučuji, že spousta jiných hráčů se spokojí pouze s nekonečným střílením. Diplomatickou mluvou řečeno – pokud se vám líbil kterýkoliv předchozí díl Call of Duty, bude se vám líbit i ten třetí. A pokud tuhle hru moc nemusíte, pak neztrácejte čas. Prakticky nic se nezměnilo. A to nemusí na konkurenci v podobě přicházejících her stačit. Z dalšího očekávaného „killer titul"u nám tak zbyla slušná „áčková“ střílečka, což může být pro některé hráče přeci jen trochu málo.
|
Komentáře
Přehled komentářů
Cheers! Plenty of advice!
help me write an essay https://essaytyperhelp.com writers essay https://essayservicehelp.com
how to write an admissions essay for college a46aet
(Eugenetox, 5. 4. 2023 14:44)