SADM

Druhá světová válka je tématem, které se stává čím dál populárnější v řadách tvůrců akčních her. Současná doba zaznamenává v řadě případů odklon od klasické akce typu Quake a aktivity výrobců hledají inspiraci ve větší realističnosti. Mezi tyto počiny můžeme dnes zařadit i titul známý již z konzolí - Medal Of Honor. Jeho počítačová podoba nese přídomek Allied Assault, což dává tušit, že půjde o akce Spojenců proti Němcům. Nemohu nevzpomenout těsně před Vánoci vydaný Return to Castle Wolfenstein (recenze singleplayeru a multiplayeru), který je tématicky tak blízký, že se nebudeme bránit nějakému tomu srovnání, už proto, že oba tituly slibovaly hodně a čekaly se od nich prvotřídní výsledky.

Základní společný rys RtCW a MOH je v již zmiňovaném období, do nějž je hra zasazena. V obou případech se vydáváte v roli vojáka Spojenců do bojů proti Německu a jeho plánům. Zatímco v RtCW je herní příběh podbarvován fikcemi, záhrobím a konstrukcemi bitevních robotů, MOH se striktně drží reality. A to nejen co se týká nepřátel jako takových, ale i zasazením bitev a názvy bojových operací použitých pro jednotlivé mise hry. S realitou souvisí i to, že na konci misí ani v závěru celé hry nepotkáte žádnéhu superbosse, jehož tupost bude vyvážena odolností. Čili kdo rád válečné hry a komu vadili v RtCW zombies a rádobysilní bossové, ten si v MOH bude libovat.

• Herní model
O RtCW se již dnes říká, že je to „quakovka z druhé světové války“. Já s tímhle výrokem v podstatě souhlasím, neboť chování zbraní je vyloženě akčního rázu a osobně mi do této hry v dnešní době už nesedlo. MOH je na tom v tomto směru lépe, neboť jak střelba na nepřítele, tak jeho do vás, s sebou nese ony vedlejší efekty v podobě nepřesnosti, poskakování hlavně a naopak když to soupeř začne kropit do vás, nestojíte jako sloup, ale pěkně s vámi každý zásah zamává. Ze zbraní ve hře najdete pistoli, pušku včetně modifikace s optikou (rozuměj snajperku), kulomety, panzerfaust a granáty. Není to mnoho, ale odpovídá to době, z níž hra čerpá.

Krom toho se často dostanete k nějakému tomu kulometnému hnízdu, jehož služby jsou vám plně k dispozici. Má to dvě výhody - jednak má tento kulomet větší účinnost, navíc šetříte náboje, kterých se vám občas bude šeredně nedostávat. Mluvím o nejvyšší obtížnosti ze tří možných, kterou doporučuji každému aspoň trochu zkušenému hráči. Pokud se ještě vrátím ke srovnání s RtCW, pak mi v něm přišla moc šikovně zpracovaná sniperka, která se pohupuje a nemíří přesně do jednoho místa. Tohle v MOH nenajdete a zaměřovací kříž sedí jako přibitý tam, kam se díváte.

• Výborně navržené mapy
Pochválit bych chtěl i za to, že jsem v MOH našel konečně reálně zpracované šplhání po žebřících. Vychutnáte si tak kažou jejich příčku a ani akrobatická střelba z kulometu za držení se třetí rukou žebříku není povolena. Zajímavě je zpracován i výskok, kdy jde voják nejdřív do podřepu a pak teprve nadskočí. Je to jako ve skutečnosti, i když vás to zřejmě zpočátku bude klamat. Neužijeme si plížení, ale to v tomto případě tolik nevadí. Mapy už tak skýtají spoustu členitostí, kde je možné (a potřeba) se schovávat.

Tím se plynule dostáváme ke grafickému zpracování, které je na jedničku. Reálně vypadající krajina, nebe s nepříjemně pichlavým sluncem, ledové pláně, zasněžené lesy, pláž posetá kovovými ježky a ostnatými dráty, bunkry, skladiště, vozové parky - prostě všechno je ztvárněno velice hezky se zachováním reality. Kapitolou samou jsou pak městečka a vesnice, rozvaliny a interiéry budov, které všechny dohromady skýtají velice zajímavý bojový prostor se spoustou zákoutí, snajpovacích pozic, kulometných hnízd a střílen, často rafinovaně maskovaných. Ke struktuře map je dobré ještě doplnit, že řada předmětů je zničitelných. Můžete rozstřelovat dřevěné bedny, není výjimkou, že se po pořádné pecce zhroutí kus domovní zdi, tankem shodíte sloup apod. To vše přidává na zajímavosti a zvyšuje hratelnost.

• Týmová spolupráce
Obrovským kladem MOH je variabilita hry a úkolů, které plníte, včetně toho, jakým způsobem to provádíte. Hrát budete osamoceně i v týmu. Při týmové misi nijak se svými kolegy nekomunikujete - buď jste řadovým pěšákem a snažíte se poslouchat velitele, anebo se ocitáte v roli velitele a ostatní se automaticky snaží držet při vás. Nutno dodat, že chování vašich spolubojovníků je velice šikovné a navzdory nemožnosti se s nimi domlouvat jsem nenašel na jejich bojových schopnostech chyby. Pohybují se tak, že využívají terénu, dávají pozor, kde se co šustne, nenabíhají si do střel atd. Prostě kvalitní spoluhráči.

Co mi - hlavně v úvodních misích - přišlo poněkud nepřirozené, byl předem určený úděl mých spoluhráčů - mise byla zpracována způsobem, kdy nikdo nepřežije, tak nikdo nepřežil, i když jsem zkoušel hrát několikrát s úmyslem zachránit, co se dá. Nepodařilo se. Na druhou stranu nefungovalo ani to, když jsem zkoušel naschvál střílet do vlastních - nic se nedělo. Tohle je možná trochu škoda. Nicméně v pozdějších misích, kdy máte za úkol třeba projít městem a zachovat naživu nejen sebe, ale i své kamarády je jejich úděl z velké části ve vašich rukou.

• Různorodé úkoly
Velkým a zároveň příjemným překvapením jsou úkoly. Každá kampaň je rozdělena na několik misí, v nichž plníte vždy několik dílčích úkolů. Fantazie tvůrců si zde vyhrála a výsledek je výborný. Nechci zbytečně prozrazovat, ale kromě klasické střelby se projedete a zastřílíte si třeba z tanku, z jeepu, zažijete roli snipera kryjícího vlastní jednotky ostřelováním nepřátelských věží, každou chvíli bude třeba něco vyhodit do povětří, získat tajné dokumenty, vyčistit ulici zabranou nepřítelem atd. atd.

Variabilita misí je obrovská a to dělá hru velice přitažlivou. Navíc se dílčí úkoly v misi často průběžně doplňují o další, takže když už už myslíte, že je konec, přibude úkol další apod. To je citelně znát třeba v okamžiku, kdy jste tak tak vystačili s náboji a najednou se dozvíte, že je třeba ještě udělat to a to. Ufff! Hrůza! Vlastně ne - paráda! No a k nezapomenutelným zážitkům patří i vylodění na Omaha Beach. To je potřeba si ale zažít, nechci víc prozrazovat.

• Vlčáci, strážní věže a plynová maska
Dalším kladem podporujícím hratelnost je struktura map. Ta vás nutí měnit zbraně, využívat terénu, postupovat opatrně a co chvíli použít dalekohled či alespoň optiku sniperky. Nebezpečí představují i strážní věže s reflektory křižujícími prostranství před nimi. Jakmile se ocitnete v jejich záři, následuje obvykle smrtelná dávka z kulometu věžní hlídky. Zároveň jasné světlo vám často brání zjistit, kde vlastně se hlídka na věži nachází a tak je potřeba k jejímu odsnajpování najít vhodnou pozici, z níž je aspoň jakž takž vidět silueta. Granáty plní svoji roli velice zodpovědně a řeší nejednu zapeklitou situaci. K vychytávkám patří i vlčáci, kteří dokážou bolestivě pokousat. Do hry je implementováno i rozdělení modelů na zásahové zóny. Postřelený do nohy kulhá, z hlavy leckdy odletí helma, někteří ranění se po chvíli vzpamatují a znovu po vás střílí.

Moc se mi líbilo rozestavení nepřátel v mapách. Takový průchod vesnicí obsazenou německými vojáky rozstrkanými všude po domech, římsách, věžičkách apod. působí velice reálně právě tím, jak šikovně jsou rozestaveni. Zažijete těžké chvíle. Pěkně je zpracováno i všelijaké křoví, do nějž se dá šikovně zašít a využívat jej jako přirozeného úkrytu. Maximálně jsem prožíval boj v plynové masce. Ten byl zpracovaný tak perfektně, že jsem měl prostě pocit, že tu masku mám na hlavě nasazenou. Jednak máte omezený výhled, přesně jak se na plynovou masku sluší včetně zapocených šmouhatých skel, a k tomu geniální zvuky hlasitého dýchání skrz filtr. Těšte se na to.

Zmínkou o zvucích pochválím i tuto složku hry. K její největší přednosti patří němčina Němců. Ta je pravá, nekomolená, přesně tak, jak má být. Výborná je i hudba, která hru doprovází a v napjatých momentech vybuzuje nervy a atmosféru na maximum. Často ji vnímáte jen podvědomě a zaregistrujete ji až ve chvíli, kdy vystoupí z pozadí a zdůrazní tak panující napětí. Krásná, orchestrální, přesně zapadající do kompozice MOH i doby, k níž hra náleží.

• Pitva protivníků
Na konec hodnocení jsem si nechal protivníky. Ti působili v průběhu hry často rozporuplným dojmem. Občas mě překvapovali svojí bystrostí, jindy jsem je naopak vnímal jako nepříliš povedené panáky. Jednoznačnou předností je útok z dálky. Tam boti (budu jim tak říkat) kralují, jsou bystří a pěkně vám dokážou zatopit. Snipeři opravdu snipují, hlídky na strážních věžích koukají, kde se co šustne a nejsou tak jen obyčejnými panáky, kteří se proberou, jen když jim vlezete rovnou před mušku. V tomto směru mě i příjemně překvapilo, že když v bojové vřavě a zmatku vběhne jeden druhému do střel, tak se klidně navzájem pokosí. Horší už to je s protivníky, když přijde na souboj zblízka. I na nejvyšší obtížnost tasí hodně pomalu a než stačí vystřelit, je většinou po nich. Vyskytují-li se ve větších skupinách, dostáváte se do problému s přebíjením zásobníku, a to je fajn. Už jsem psal o tom, že v mapách jsou rozmístěni velice šikovně a chovají se tak, jak se od pořádných vojáků očekává.

Trochu nepřirozeně a až někdy humorně působí trochu neohrabané a trhané pohyby modelů, které by si jistě zasloužily ještě nějakého vypilování. Spěchající voják vypadá jakoby tiše zvysoka našlapoval a k tomu se celý kýve jako v komiksech. Občas jsem si všiml i toho, že se některý z botů v bitce zasekl a stál třeba metr ode mě bokem a úplně mě přestal registrovat. Celkově je ale dojem z bojů velice dobrý i přes ty chybičky, které se najdou ale všude. Při přímém kontaktu vás tlučou puškou, stalo se mi i situaci, kdy mi hozený granát nepřítel vrátil. Prý se dá i vystřelit granát z ruky, což se mi nestalo, ale údajně to jde.

• Krátká herní doba
K dalším plusům hry patří i poměrně velká galerie skinů. Vojáci bývají oblečeni ve stylu ročního období či klimatu, které v dané oblasti panuje a navíc se v bojištích pohybují vojáci všelijak vystrojení podle příslušnosti k různým jednotkám. Z bojů jsem si odnesl ještě jeden postřeh - v úvodu mi připadala hra poměrně snadná a pár misí trvalo, než se vše vybalancovalo a začlo jít do tuhého. Přispěla k tomu i poměrně nižší účinnost zbraní než byste čekali a koupit šupu ze sniperky vám nepřivodí nic smrtelného. Po pár úvodních misích ale nepřátel sakramentsky přibude a tím se hra vybalancuje.

Na úplný konec singleplayerových postřehů si nechávám informaci o tom, že Allied Assault není bohužel příliš dlouhý. Obdobně jako RtCW dohrajete i MOH za dva dny, a to je velká škoda. Naštěstí i zde je multiplayer, ale ten určitě nevyužijí zdaleka všichni. Čili dát bratru patnáct stovek za dva dny zábavy je myslím si docela drahý špás. Tento trend zkracování her a ignorování botů pro multiplayer mě nutí si vždy postesknout a zavzpomínat na časy, kdy dlouhý příběh a multiplayeroví protivníci byli samozřejmostí, bez níž by se hra musela na pultě stydět.

• Multiplayer
Jako dnes každá akce, i MOH obsahuje multiplayerovou část, tedy tu, kde počítačové hordy nahradí živí hráči. Utkávat se mohou tradičně jak po lokální síti, tak i přes internet. Trochu zarážející je skutečnost, že pro intenetovou hru je nutné používat externí program GameSpy, který je sice součástí instalačních CDček a spoustu toho umí, ale i tak není tento způsob vnucování dalších softwarů prostřednictvím hry obvyklý a ani mi nepřijde moc košer. Tím spíš, že nedílnou součástí GameSpy browseru jsou reklamní střihy, které vaše brouzdání nepříjemně „zpestřují“.

Multiplayer jako takový pozbývá možnost přidávat do hry počítačové boty, což vyplynulo již z předchozího textu. Hrát můžete ve čtyřech herních modech, konkrétně Free For All (quakovské přejmenování modu Deathmatch, čili fragování stylem všichni proti všem), Team Match (čili to samé, ale v týmech), Round base Match (týmová hra na kola) a Objective Based Match, kde má každá strana jeden nebo více úkolů, které musí plnit, vetšinou typu „znič“ a druzí „ubraň“ apod.

Pro hru více hráčů disponuje MOH celkem jedenácti mapami. Sedm jich je pro první tři zmiňované mody, čtyři mapy jsou pak pro Objective Based game. Některé lokace budete znát ze singlu, jiné jsou specialitami multiplayeru. Jedná se většinou o celkem větší a členité kusy, kde se předpokládá větší počet hráčů. Mapy skýtají nespočet snipoven a kempovacích pozic, především v budovách, které jsou často přístupné a vybavené řadou oken, teras a balkonů k tomuto účelu jako stvořených. Multiplayer může řada z vás znát i z dema, které už před nějakým časem bylo vydáno a kde si v jedné malé a jedné přídavné testovací mapě můžete sami zkusit, jaké to je - naše tehdejší první dojmy si můžete přečíst zde.

• Srovnání s Wolfensteinem
Celkový dojem z Medal Of Honor je velice dobrý. Kvalitní audiovizuální stránka je jen základ, na němž staví promyšlený a nadmíru nápaditý systém misí nadupaný rozmanitými úkoly. Při putování se dostanete do rozličných oblastí se specifickými podmínkami, kde každá skýtá něco nového včetně jiné taktiky boje. Ta vás navíc přímo nutí přepínat mezi různými zbraněmi, což jen přidává na kvalitě herního prožitku. Reálnější pojetí zbraní a jejich chování odpovídá stylu hry a zvyšuje realitu. Výtky bych měl snad jen k občasným chybkám v AI botů. Větší skoda je ale poměrně krátká doba, kterou pro dohrání Allied Assault potřebujete a absence multiplayerových botů.

Mohu-li se na konci vrátit ke srovnání s RtCW, vítězí u mě celkově Medal of Honor hlavně díky zajímavějšímu a bohatšímu zpracování misí a reálnějšímu pojetí zbraní.

• Bonusy na závěr
Na úplný konec bych rád uvedl link na domovskou stránku hry. Jako přidanou hodnotu přijměte i upoutávku na web www.mohcenter.com, který je jakýmsi informačním centrem o všem, co se okolo hry šustne. Z dalších doplňků, o nichž se zmiňoval už kolega jd v novinkách je oficiální patch (15 MB) pro americkou verzi hry, který přidává do multiplayeru to, co v něm už mělo být od začátku - vzdálená správa serveru pomocí konzole, in-game server browser, čili vyhledávač herních serverů přímo zabudovaný ve hře, zrušení cheatů v multiplayeru a některé další nezbytnosti. Verze hry, která u nás vyjde v únoru, už bude mít tento patch přímo v sobě.

Pokračujme ještě odkazem na tzv. blood-patch, jenž přidává do hry krev, stříkající z raněných a mrtvých vojáků. Pokud je tedy absence krve ve hře tím, co vás trápí, stáhněte si tento drobný update. No a vše zakončíme odkazem na ještě jeden patch - mimochodem ze stejné dílny. Ten umožňuje hrát vylodění na Omaha Beach kooperativně ve více lidech. Stahujte odtud (4,25 MB). Konkrétně budete mít možnost odehrát dvě mapy, jednak pověsné vylodění na pláži a potom ještě jednu, která na ni navazuje. Doporučuji si přečíst přiložený readme soubor, kde se dozvíte, jak patch instalovat a jak hru spouštět. Nezapomeňte si v zástupcích, které se vám do hry přidají a jimiž kooperativní mód budete spouštět, aktualizovat cestu k vašemu skutečnému adresáři s hrou.

Ještě je vhodné zmínit první neoficiální informace o budoucnosti celé herní série. Vedle Playstationového Medal of Honor: Frontline se chystá port pro Xbox a hlavně druhé pokračování pro PC, které ponese název Team Assault. To by mělo vyjít už v říjnu letošního roku a narozdíl od Allied Assault, kde proti sobě bojovaly jen jednotky Spojenců a Němců, se zde můžeme těšit na trochu globálnější konflikt, do kterého budou zataženy i vojska Rusů, Britů a Italů.

Medal of Honor: Allied Assault Breakthrough
Jedna z nejlepších válečných stříleček uplynulých let Medal of Honor: Allied Assault se po loňském datadisku Spearhead dočkala druhého přídavku, tentokrát pojmenovaném Breakthrough. Nový datadisk nám prostřednictvím seržanta Johna Bakera v celkem jedenácti singleplayerových misích přiblíží boje druhé světové války z let 1943 - 44, rozdělené na celkem tři kampaně. Ze severní Afriky se dostanete pře Sicílii až na Apeninský poloostrov, kde vaše tažení do srdce Itálie i skončí. Pro jistotu ještě uvedu, že Breakthrough jako každý jiný datadisk vyžaduje instalaci původní hry.

• Trochu náročnější partner
První kampaní datadisku, který budu odteď nazývat zkráceně MoHB, je operace Torch, začínající v písečných dunách okolo Tunisu. Vítr, mračna písku, výbuchy, střelba a spousta vojáků - to vše hned na začátek otestuje vaši konfiguraci a tipuji, že řada z vás bude stejně jako já muset sáhnout do nastavení hry a pohrát si s grafickými detaily, aby šlo hru aspoň trochu rozumně provozovat. Na mém Athlonu XP 2000+ a GeForce 3Ti se zpočátku hra skoro nehnula, ale podařilo se mi ji nakonec dostat do provozovatelného stavu. V každém případě na to, že jde o modifikovaný engine Quake 3 Areny mi přišly hardwarové nároky zbytečně vysoké a programátoři se asi s optimalizací příliš nepárali.

Co naopak potěší je herní složka datadisku, ze které je vidět snaha opět prošpikovat singleplayerovou kampaň co možná nejrozmanitějšími úkoly, díky nimž se každou chvíli mění způsob boje a herní atmosféra. Kdo MoHAA hrál a byl spokojen, bude asi stejným způsobem shlížet i na datadisk Breakthrough. Africké pouštní prostředí posléze vystřídá Sicílie se známou operací Husky, s čímž se změní i celý kolorit přírody, v níž se ponesou další boje. Samozřejmostí je i mluvená italština vašich protivníků včetně typických uniforem a zbraní. Poslední kampaň pak pokračuje v Itálii a jmenuje se Battle Mountain, končící přivoláním vzdušných posil a rozbombardováním nepřátelských pozic.

• Herní variabilita
Čeho si na sérii MoH cením asi nejvíc, je herní variabilita. Předně to jsou rozmanité úkoly, které v průběhu celé kampaně plníte. V datadisku se už klasicky dostanete nejen do role pěšáka, ale sednete i za řízení tanku s možností se přepínat mezi obsluhou kanónu či kulometu. Novinka datadisku je třeba práce s minohledačkou, která vám umožní projít zaminovaným terénem. Zajímavě působí i mise, kde bráníte speciální těžký tank uzpůsobený k průchodu minovým polem. Ten se s minami nijak nemazlí a likviduje je jednoduše tím, že před sebou roztáčí řetězy, které mlátí do země. Mina, která ránu dostane, samozřejmě exploduje, což tanku v žádném případě nevadí a jede dál.

Vaším úkolem v této misi bude doprovázet toto opancéřované monstrum a bránit nepříteli v jeho zničení. S tím je spojen i další prvek, kterého si na celé sérii MoH vážím, a tím je doslova nutnost přepínat mezi zbraněmi. Jednak může být důvodem nedostatek munice, ale hlavně jde o účinnost a vhodnost pro danou situaci. Kulomet na blízku, sniperka či aspoň puška na větší dálku, sem tam granát atd. Hra je koncipovaná tak, že bude často potřeba zbraně měnit a to je jenom dobře.

Občas dostanete do výbavy i nějakou tu specialitu, kterou využijete v dané situaci ke splnění dílčího úkolu. Příkladem budiž třeba již zmiňovaná minohledačka anebo obsluha mortaru při ničení nepřátelských tanků. Na něm je zajímavá nutnost si na práci s ním zvyknout, abyste byli schopni jakž takž zaměřovat a dokázali odhadnout, kam střela dopadne. Času mnoho není a o to větší napětí při tom zažijete. Podobných překvapení hra nabízí víc včetně časově omezených misí anebo takových, kde jde o to udržet při životě osvobozené zajatce či kumpána, který vám pomůže při plnění jedné z misí.

• Standaradní umělá inteligence
Jelikož jde o datadisk, nečekejme od něj nějaké podstatnější zásahy do enginu. Breakthrough je rozšířením původní hry o další bitvy a nějaké ty zbraně. S tím souvisí třeba i umělá inteligence, která je taková, jaká je a k žádnému zázraku v jejím zpracování nedošlo. Tím nechci tvrdit, že je nějak špatná, ale ani nevybočuje ze standardu, na který jsme v současnosti zvyklí. Skriptovaní protivníci, ne zrovna mazané chování při boji zblízka, občas by prospěly trochu rychlejší reakce. Ne zrovna dokonalé animace někdy vzbudí až úsměv, ale podobně tomu je i v jiných hrách. Protivníci občas (ne)příjemně překvapí hozením granátu a často jsou šikovně poschovávaní po mapě a je potřeba se dobře rozhlížet, abyste překvapili vy je a ne naopak.

Na vyšší obtížnost zažijete často krušné chvíle, kdy bude potřeba šetřit municí a dávat si sakra pozor, abyste nevystrčili hlavu tam, kde nemáte. Někdy vás protivník zaskočí početní převahou, jindy z dobře zašité pozice. Osobně jsem se strukturou misí v MoHB spokojen a datadisk tak považuji za rovnocenné pokračování původní hry. Zachována zůstala i možnost praštit soupeře pažbou a několikrát jsem se při vyplýtvání zásobníků musel k tomuto vcelku účinnému způsobu útoku uchýlit. Někdy i preventivně, kdy mi hrozily dojít náboje a tak jsem v interiérech šetřil, kde se dalo.

• Novinky v multiplayeru
Součástí datadisku jsou samozřejmě i rozšíření multiplayeru. Předně to je devět nových map a jeden nový herní mod Liberation. Pro ten jsou k dispozici mapy tři a podobně jako v ostatních případech se jedná vesměs o upravené lokace známé ze singlu. Mod Liberation je v základním principu podobný známému Jailbreaku, kdy se padlí hráči soustřeďují ve vězení a stávají se z nich váleční zajatci. Ne, že by pak pro své věznitele plnili nějaké ty podřadné práce, ale jde o to, že k jejich návratu do hry je potřeba, aby je spoluhráči osvobodili. Jailbreak je vcelku populární mod už od doby Quake2 a byl přenesen na řady herních platforem. Nyní je tedy i v MoH a tím stoupl celkový počet herních modů na šest.

další obrázky z této hry naleznete v sekci screenshotů

V multiplayeru si užijete i nové hráčské modely, kde se objeví například i několik příslušníků italské armády. Novinkou bude krom pár nových zbraní i ze singlu známá minohledačka, která umožní nastražené miny detekovat a samozřejmě je budete moci i klást. Rovněž se setkáte s možností řídit mobilní techniku a volat na nepřítele dělostřelecký či vzdušný útok.

• Závěr
Výsledný dojem, kterým na mě datadisk MoHB zapůsobil, v podstatě splnil to, co jsem od něj předem čekal. Stará známá hra ve stylu, na který jsem u ní zvyklý, se snahou o nápaditý singleplayer včetně nějakých těch vychytávek a novinek pro online hru. Engine se nijak nezměnil a dokázal bych si představit jeho trochu svižnější chování. Kdo holduje MoHAA a chtěl by v tomtéž duchu zažít další dobrodružství, bude s datadiskem spokojen. Kdo čekal něco jiného, nedočká se.

Mimochodem, v poslední době jsem se na internetu často setkal s trendem srovnávat cokoliv s Half-Life 2 nebo DOOM 3. Celé tyhle povídačky mi přijdou zcela zcestné, neboť ani jeden ze jmenovaných projektů nikdo z nás ještě neměl možnost otestovat a kdo ví, kdy vůbec vyjdou, jak na běžném hardwaru pojedou a jak to vůbec bude s jejich hratelností. Navíc srovnávat rozšiřující datadisk k rok a půl staré hře s tím, co teprve (a jestli vůbec letos) vyjde, je dost hloupé.

Medal of Honor: Pacific Assault
Medal of Honor: Allied Assault před třemi lety zásadně změnil tvář válečných akčních her. Intenzivní akce, dusná atmosféra a hlavně jednoduchý průchod skriptovanými misemi - to je recept, na kterém se přiživuje dodnes většina stříleček. Potíž je v tom, že pro fungování je třeba toto schéma dotáhnout k dokonalosti a vyhnout se hluchým místům, jinak zbude hráči pouhá simulace střelnice, bez života a hlavně bez zábavy. Války jsou totiž ve hrách už vcelku vyčerpaným tématem - druhá světová má svá nejlepší léta za sebou a Vietnam sice poskytl vývojářům novou půdu, jakoby ale hry z tohoto částečně tabuizovaného prostředí nesly prokletí nepříliš dobré hratelnosti. Pacifik je v tomto směru prakticky nedotčeným koutem, zvláště potom na PC. Po nepříliš úchvatném konzolovém Rising Sun se od Pacific Assaultu hodně čekalo, jelikož druhý propadák by série MoH už přežila jenom stěží.

• Vítejte v Pacifiku!
Po špatně optimalizovaném zářijovém demu (dojmy) se objevily černé předpovědi, ale plná hra je přeci jen naštěstí něco trochu jiného. Electronic Arts jsou známí kvalitní produkcí svých her a Pacific Assault (dále už jen PA) rozhodně není výjimkou. THX zvuk, netradiční animované menu, jež představuje základní tábor a ukazuje odpočívající vojáky, momentky z boje v sépiových barvách během loadingu – to vše dovede hráče příjemně naladit na začátek hry. Převtělíte se do role Tommy Conklina, který spolu s dalšími absolvuje výsadek na atol Tarawa. Válka s Japonskem je v plném proudu, píše se rok 1943 a intenzita boje mile připomíná Vojína Ryana. Během chvíle je však Tommy zraněn a začíná blouznit…

Jako ještě několikrát, v tomto momentě PA nehraje s člověkem férově. Bez jakékoliv indikace se prostě nejde vyhnout omráčení a strávil jsem dobrou hodinku zkoušením všeho možného, než jsem otráveně od hry odešel a po návratu jsem překvapeně spatřil, že se děj přesunul o několik let zpět, do výcvikového tábora. Tutoriál bohužel nejde přeskočit a trvá na můj vkus zbytečně dlouhou dobu. Určitě nejsem sám, kdo ví, jak ve hře střílet ze zbraně, házet granáty nebo podlézt překážku. Nutnost strávit „nutným tréninkem“ poměrně dlouhou dobu může někoho rychle odradit.

TIP: kliknutím na velkou verzi screenshotu se dostanete na následující obrázek

Když se po bolestném začátku znovu přesuneme, vše hned vypadá lépe. Filmový úvod na Pearl Harboru sice nepokrytě vykrádá shodný segment z Rising Sun, ale střílení bombardérů protileteckým dělem je rozhodně fajn zábava. Následuje průběh potápějící se lodí, zachraňování raněných a třeba prosekání se zaraženými dveřmi. Vývojáři si jsou zjevně vědomi, že první dojem je zatraceně důležitý a bohužel po skvělém začátku se věci začnou kazit.

• Prokletá džungle
Po většinu hry se mise odehrávají v prostředí džungle, ať už jde o atol Makin, Guadalcanal nebo obecné prostředí „tam někde“ (pár misí skutečně není místopisně jakkoliv uvedeno). Už mnohokrát jsem uvažoval nad tím, proč se vývojáři zuby nehty drží džungle jako nového herního hitu. Ano, lze vytvořit nádherná prostředí a v PA se skutečně podařilo napodobit zarostlé kouty nádherným způsobem, nicméně hratelnost nevyhnutelně trpí.

Mise jsou rozděleny na menší úseky, především kvůli systému léčení, o kterém si povíme za chvíli. Během každého kusu je cíl prakticky stejný s různými obměnami ve slovním zadání – projít koridorem v džungli, vybít náhle se objevující nepřátele a zničit danou artilerii/muniční sklad/radiovou věž. Samozřejmou variací je pak hlídání získaných postů. Jedná se o další designérskou chybu, kterou autoři příliš nedomysleli. Útočné mise jsou alespoň chvílemi opravdu adrenalinové a boj ubíhá dobrým tempem, ale v momentě, kdy je hráč nucen pouze odstřelovat nabíhající vlny Japonců a zoufat si nad nemohoucností vlastních zbraní, něco není v pořádku.

Podobný problém představují noční mise. Sice se jimi obohacuje různorodost prostředí, ale nepřátelé jednoduše v džungli nejsou vidět! Vidět je stěží na cestu, natožpak na nepřátele, kteří zcela splývají s prostředím – nějakou záhadou vás však oni vidí dobře a tak brzy zemřete. A znovu. A zase… PA je hra, která neodpouští chyby a zaváhání, což bych normálně vítal, ale někdy je to hodně zoufalé. Pokud boj plyne v pohodě a nezabíjí vás zrovna neviditelný nepřítel, atmosféra je výborná a hratelnost zrovna tak. Ale příliš často zde musí hráč zemřít naprosto zbytečně kvůli nedomyšleným částem hry.

• Zbraně na blízko, na dálku... na nic
Jednou z nich je nevyváženost zbraní. Už dlouho se mi nestalo, že bych doslova nesnášel zbraně v akční hře, ovšem v PA jsem měl přesně tento pocit. Jsou slabé, nepřesné a nabíjí se neskutečně dlouho. Objeví se jistě argumenty, že jde o realistický prvek, ten se ovšem v tomto případě neslučuje s hratelností.

Obzvláště frustrující jsou chvíle, kdy se nepřátelé vydají na banzai útok s bajonetem nebo katanou (nosí je oficíři). Je to zajímavá novinka a hlavně dovede hráči napumpovat adrenalin do krve pod tlakem, ale v momentě nabíjení se zbraň nedá zároveň použít k úderu nablízko. Proč, ptám se? Opravdu hlavnímu hrdinovi záleží na nabité zbrani tolik, že není schopen tuto činnost odložit a raději praštit hlavní nepřátele, jenž do něj seká bajonetem? Spíše tu byl někdo z autorů příliš líný, než aby se chyby všiml při testování a umožnil přerušit animací přebíjení.

• Jak vykouzlit nepřítele snadno a rychle
Tempo hry se zbytečně zpomaluje a obrovský potenciál jde často vniveč. Největší chybou PA je styl, kterým se nepřátelé objevují na scéně. Nerozumím logice, která stále nutí vývojáře používat podobné podvody na hráče, ale v 90% hry se nepřátelé na svém místě objeví teprve po projití místem, které aktivuje skript. Na tom v zásadě není nic špatného, proč vykreslovat zbytečné polygony, ale ony aktivační body jsou umístěny skutečně zle. Vběhnete do vesnice, kde není ani noha a vydáte se do jedné z chatrčí. V momentě projití dveřmi se objeví VŠUDE kolem desítky nadržených Japonců s Arisakami a nastává peklo. Neférové peklo.

Kdyby se tenhle frustrující problém neobjevoval ve hře tak často, mohlo být výsledné hodnocení o mnoho vyšší. Narušuje se tím plynulost hraní a nejsem jistě sám, koho otráví, když jde naprosto prázdným zákopem a zčistajasna se před ním vykouzlí pár vojáků. Vrcholem zoufalství je krátké opakování nenáviděné mise Snipertown z MOHAA. Je naštěstí dost krátká, ale otrávit dovede bezpečně. Snipeři jsou schovaní na stromech a neobjeví se dřív, než mají na hráče jasný dostřel.

Jak jste již nejspíš vytušili, kampaň je v PA celkem dost obtížná a umírá se často. Pokud člověka nezabijí běžní nepřátelé, může to být nalétávající stíhačka nebo i skriptovaný výbuch, kterému nejde uniknout. Naštěstí je možné ukládat pozici zcela volně (narozdíl od Men of Valor), ale stejně se vyplatí snažit se přežít co možná nejdéle. Nahrávání je totiž hodně dlouhé, slyšel jsem i o dobách kolem jedné minuty. Osobně jsem většinou musel počkat zhruba 15 vteřin, nahrávání se však při své četnosti stává dost nudnou záležitostí.

• Oživující mezihry
Vedle běžných misí se v PA samozřejmě vyskytují obligátní mezihry, jako již zmiňované sestřelování letadel námořním dělem. To se opakuje ještě několikrát, druhým nejčastějším jevem je potom kosení stád nepřátel stacionárním kulometem. Podobně jako v datadisku Call of Duty se hráč dostane i k ovládání kulometu v letadle a následně dokonce přímo do kokpitu. Opět musím hru pokárat, protože neposkytne sebemenší instrukce, kterak stroj ovládat, nicméně po chvíli zkoušení se dá dostat pod kontrolu. Obecně jsou tyto štěky zábavnou změnou.

Celkově zabere dohrání kampaně zhruba 10 hodin, doba se však může protáhnout v závislosti na četnosti umírání až na dvojnásobek. Ačkoliv to vypadá, že si zatím především stěžuji, PA je v jádru celkem kvalitní hra. Důrazně doporučuji hrát na nejnižší obtížnosti, při které je možné přežít i více než pár desítek vteřin, akce je pak velmi intenzivní a zábavná.

• Změny v systému léčení
Zajímavou novinkou a změnou proti normálu je v PA systém léčení. Klasické lékárničky jsou tvrdě nedostatkové zboží, za celou hru je spočítáte na prstech obou rukou a objevují se jen v těch nejdrsnějších momentech. Při běžném hraní je třeba spoléhat se na medika, který dovede v každé úrovni několikrát poskytnout vyléčení zpět na maximální hodnotu zdraví. Počet léčení se odvíjí od zvolené obtížnosti - například ve zcela nehratelném „realistic“ jde medik zavolat dvakrát, na medium čtyřikrát.

Těžko uvěřit, že s pomocí pár centimetrů gázy a jedné injekce jdou dělat podobné zázraky a nejde tak o nic realističtější pojetí, než klasické sbírání lékárniček za pochodu. Podstatná je ale změna taktiky, protože ne vždy jde medik včas přivolat a hlavně není výhodné nechat se léčit, dokud ještě zbývá aspoň pár hitpointů. Každé léčení je tak celkem napínavou záležitostí, zvláště když obraz začíná pomalu tmavnout, zvuk se tlumí a nejde ovládat směr pohledu. Jestliže medik zrovna léčí někoho jiného nebo je atakován nepřítelem, následuje smrt.

Pokud Tommy padne mezi bandou nepřátel, nepomůže už ani medik a naopak se objeví Japonec s puškou v ruce. Poslední zvuk, který hráč matně uslyší, je zarytí bajonetu do masa. Kdyby v PA bylo i reálné množství krve (objevuje se jen v podobě miniaturních cákanců těsně po zásahu), mohlo jít o skutečně drsné zobrazení válečného dění.

Nic ale není bez chyby a u PA to platí dvojnásob. Chvílemi se tak hráč může setkat s groteskní situací, například když nad umírajícím hrdinou stojí jednak kolega, jednak nepřítel. Kolega v pohodě střílí po komsi v dáli, zatímco nepřítel v klidu nemohoucího dodělá. Stejně tak se objevují i opačné situace, kdy jsou nepřátelé zcela zaměstnání někým jiným a ignorují medika, který přímo pod hlavněmi jejich pušek léčí raněné.

• Kvalitní umělá inteligence (nejen) u nepřátel
Nakousl jsem přítomnost kolegů a upřímně řečeno, představovali pro mě během hraní PA jednu z nejpozitivnějších věcí. Díky kvalitnímu příběhu si po chvíli zvyknete na jména spolubojovníků a různé brífinky, debaty apod. působí opravdu uvěřitelně. Během hraní se jim dá v určitých chvílích omezeným způsobem velet, nečekejte ale více než příkazy typu „vpřed“ nebo „kryjte mě“. Většinou ale nepotřebují parťáci nijak popohánět a sami jednají celkem rozumně. Nikdo z týmu kromě Tommyho nemůže zemřít, jen se válí na zemi tak dlouho, dokud mu nepřijde pomoci medik (pokud máte na jazyku otázku, medik se dovede vyléčit sám).

Nejdůležitější ovšem je, že tým dovede skutečně samostatně bojovat a nefunguje pouze jako sterilní okrasa. Umělá inteligence je podobná u nepřátel i kolegů a rozhodně by mnoho částí hry nešlo přejít bez pomoci týmu. Najdou se samozřejmě podivné situace, kdy dovede nepřítel obejít neaktivního vojáka, ale vysoce převažují kladné momenty. Zdaleka nejvíce jsem byl ohromen jednou obrannou misí, při které je na hráči, aby pomocí stacionárního kulometu odrážel vlny nepřátel. Celkové trvání je něco přes 2 minuty a párkrát jsem již na onom místě neuspěl, s povzdechem jsem tedy pustil quickload a šel jsem si opatřit do kuchyně něco na zub. Po návratu jsem si zděšeně uvědomil, že úkol je splněn a tým na mě čeká, abych se k nim připojil na dalším postupu. Jistě, byl jsem lehce zraněn, ale podobný zázrak jsem během hraní snad nikdy předtím nezažil.

Nepřátelská AI je dobrá, vojáci jsou hodně pohybliví a útočí organizovaně. Snad jen až příliš často jsem měl dojem, že jejich hlavní schopností je splynout s pozadím, zatímco mě bylo vidět vždy a za všech okolností. Jde o další neférový krok, který může leckoho otrávit – za vysokou, neprostupnou houštinou prostě není možné spatřit ani ň, ale nepřítel ví pokaždé, kde se nacházíte.

• Obligátní multiplayer
Samozřejmě nechybí multiplayer, který vedle deathmatche a týmové variace představuje nový mód s názvem Invader. Stylem hry se podobá populárnímu Enemy Territory, kdy proti sobě bojují vojáci osy a spojenců plněním různých úkolů. Na výběr je několik tříd, které se liší odolností, zbraněmi atd.

Osobně mi nepřišel multiplayer v PA nikterak výjimečný, síťový kód je poměrně špatný a většina serverů trpí vysokou ping odezvou. Uvidíme, zda se situace zlepší časem, každopádně Invader má potenciál a především odpadá z rovnice problém s nepřáteli zjevujícími se odnikud. Celkem 8 map je hezkých na pohled, ale autoři trochu nedomysleli jejich velkou rozlehlost. Pokud se sejde méně než zhruba dvě desítky lidí, spíše než střelbě se hráči věnují hledání jeden druhého.

• Hvězdné zpracování za každou cenu
Po grafické stránce je PA skutečně výtečná hra. Nový engine obzvláště vyniká v džungli, která je chvílemi tak nádherná a realistická, že dá hráči zapomenout na problémy s hratelností a linearitou. Speciální efekty nezůstávají pozadu, ať už jde o roztřesený obraz po výbuchu granátu nebo úžasnou mimiku postav. Fyzikální model je realistický a narozdíl od mnoha jiných her nepůsobí přehnaně, tělo sice po zásahu brokovnicí zblízka kus odletí, ale nekonají se trapné momenty se zdánlivě gravitaci popírajícími barely apod. Těla ke všemu plavou po vodě a třeba bažiny po boji někdy působí dost morbidně.

Bohužel, všechno má svojí cenu a je takřka nemožné hrát PA na opravdu nejvyšším nastavení. Pixel Shadery 2.0 už sice nejsou žádnou novinkou, pro plynulé hraní je však bezpodmínečně nutné je vypnout (způsobují nesnesitelné lagování myši) a raději zvolit starší verzi PS 1.1. Na mém systému s Athlon XP 2800+, 1 GB RAM a GeForce 5900XT bylo hraní plynulé s vyššími než středními detaily, nic lepšího se nedalo reálně použít. Podle reakcí komunity situaci nepomáhají ani grafické karty poslední generace.

15 dalších vytípaných obrázků z hraní jsme přidali do sekce screenshotů

Hudba od dvorního skladatele série, Michaela Giacchina, je tradičně perfektní a skvěle dobarvuje atmosféru. Zvukům taktéž nejde nic vytknout, tedy až na drobný úlet v dabingu. Týmoví kolegové během boje až příliš často pronášejí pochvalné poznámky k ostatním při zabitém nepříteli, nebo jen vypouští z úst zbytečné poznámky typu „Řítí se na nás!“. Úsměvné mi přišlo i zabarvení jižanských dialektů, tedy aspoň zpočátku. Když člověk po stopadesáté slyší na konci věty obligátní „y’all“, dovedete to pocuchat nervy.

• Obtížné rozhodování
Nový Medal of Honor je kontroverzní hra každým coulem. Nádherně vypadá a kvalitou produkce silně konkuruje hollywoodským filmům. Na druhou stranu je hratelnost neustále sabotována řadou větších nebo menších chyb, mezi kterými dominuje zastaralý a hloupý systém objevování se nepřátel.

Kdyby byly mise více variabilní, hráč měl možnost postupovat jinak než jasně nalinkovanou cestičkou, odpadly by potíže s podvádějící umělou inteligencí a zmizela by řada podružných chyb, byl by PA skutečně skvělou hrou. Takhle jednoduše nedosahuje kvality, která by zaručila zábavu pro každého. Kdybych nemusel na hru psát recenzi, mnohokrát bych ji kvůli frustrujícím pasážím dávno odinstaloval v zájmu vlastního klidu. Myslím, že není třeba dodávat cokoliv dalšího.